C.5. Dělící programy v Debianu

K rozdělení disku nabízí každá architektura různé programy. Pro váš typ počítače jsou k dispozici:

partman

Doporučený nástroj, který umí kromě dělení disků i měnit velikost oblastí, vytvářet souborové systémy (v řeči Windows „formátovat“) a přiřadit je k přípojným bodům.

fdisk

Původní linuxový program pro správu oddílů, vhodný pro guru.

Obzvláště opatrní musíte být v případě, že máte na disku oblasti systému FreeBSD. Instalační jádra sice obsahují podporu pro tyto oblasti, ale způsob, jakým je fdisk (ne)reprezentuje, může změnit názvy zařízení. Viz Linux+FreeBSD HOWTO.

cfdisk

Jednoduchý, celoobrazovkový program pro správu oddílů se vyznačuje snadným ovládáním.

Poznamenejme, že cfdisk oblasti FreeBSD nerozpozná vůbec a tím pádem se názvy zařízení mohou změnit.

Jeden z těchto programů se spustí automaticky, když vyberete krok Rozdělit disky (nebo podobný). Teoreticky je možné přepnout se na druhou konzoli (tty2) a použít jiný nástroj na dělení disku, avšak prakticky se to nedoporučuje.

Nezapomeňte označit zaváděcí oddíl jako „aktivní“ (bootable).

C.5.1. Dělení disku na 32-bit PC

BIOS osobních počítačů obvykle přidává další omezení na rozdělení disku. Je určeno, kolik můžete na disku připravit „primárních“ a „logických“ oddílů. Starší BIOSy z let 1994-1998 dokáží zavést systém jen z části disku. Informace na toto téma podávají dokumenty Linux Partition HOWTO a Phoenix BIOS FAQ, zde uvádíme jen stručný přehled.

Primární“ oddíly jsou původní koncept rozdělení disku. Na disku mohou být maximálně čtyři. Toto omezení překonávají oddíly „rozšířené“ a „logické“. Změníte-li primární oddíl na rozšířený, můžete tento prostor využít k vytvoření libovolného počtu (max. 60) logických částí. Na disku lze však vytvořit maximálně jeden rozšířený oddíl.

Linux omezuje počet oddílů na disk takto: 15 oddílů pro disky SCSI (tři primární a dvanáct logických) a 63 oddílů na discích IDE (3 primární a 60 logických). Standardní Debian GNU/Linux nabízí na každém disku pouze 20 zařízení pro oblasti, takže pokud chcete využívat oblasti s číslem větším než 20, musíte odpovídající zařízení vytvořit ručně.

Jestliže máte velký IDE disk na kterém nepoužíváte ani LBA adresování, ani překládací ovladač od výrobce, pak musíte umístit zaváděcí oddíl (obsahující jádro) do prvních 1024 cylindrů na disku (obvykle prvních 524 megabajtů).

Toto omezení neplatí pro novější BIOSy (podle výrobce 1995-98), které podporují „Enhanced Disk Drive Support Specification“. Lilo, linuxový zavaděč, i alternativní zavaděč mbr musí použít BIOS pro načtení jádra z disku do operační paměti. Jestliže jsou v BIOSu přítomna rozšíření pro přístup k velkým diskům (přes přerušení 0x13), pak budou použita. V opačném případě je použito původní rozhraní pro přístup k diskům, které bohužel neumí adresovat oblasti nad 1023. cylindrem. Avšak v okamžiku, kdy je Linux zaveden, už nezáleží na omezeních BIOSu, protože Linux k přístupu na disky BIOS nepoužívá.

Pokud máte velký disk, možná budete chtít využít techniku překladu cylindrů, kterou můžete zapnout v BIOSu (jako třeba LBA „Logical Block Addressing“ nebo CHS „Large“ módy). Více informací ohledně velkých disků najdete v Large Disk HOWTO. Pokud používáte techniku překladu cylindrů a BIOS nepodporuje rozšíření pro přístup k velkým diskům, pak se vaše zaváděcí oblast musí vlézt do přeloženého ekvivalentu 1024. cylindru.

Pro splnění těchto požadavků doporučujeme vytvořit malou oblast na začátku disku (25-50MB by mělo stačit), která se použije jako zaváděcí. Ostatní oblasti je pak možné vytvořit kdekoliv ve zbylém místu. Zaváděcí oblast musí být připojena jako /boot, protože v tomto adresáři se uchovávají jádra. Takovéto nastavení bude fungovat na libovolném počítači, bez ohledu na to, zda používá nebo nepoužívá LBA, CHS nebo zda podporuje rozšíření pro přístup k velkým diskům.