[ předchozí ] [ Obsah ] [ 1 ] [ 2 ] [ 3 ] [ 4 ] [ 5 ] [ 6 ] [ 7 ] [ 8 ] [ 9 ] [ 10 ] [ 11 ] [ 12 ] [ další ]

Instalace systému Debian GNU/Linux 3.0 na architektuře ARM
Kapitola 4 - Získání instalačních médií


4.1 Oficiální sada CD

Nejsnazší cesta k instalaci Debianu je použít oficiální sadu debianích CD (viz seznam dodavatelů). Pokud máte rychlé připojení k síti a vypalovací mechaniku, můžete si stáhnout obrazy CD z debianího serveru a vyrobit si vlastní sadu. Jestliže již CD máte a váš počítač z nich umí zavést systém, můžete přeskočit rovnou na Instalace z CD-ROM, Oddíl 5.2.

Pokud sice CD máte, ale váš počítač nepodporuje zavádění z CD-ROM, můžete zahájit instalaci zavedením instalačního systému z diskety, pevného disku nebo sítě a po zavedení systému do paměti se již budou všechny potřebné soubory kopírovat z CD. Soubory, které potřebujete k zavedení instalačního systému alternativní cestou, se taktéž nachází na CD. Organizace adresářů na CD je shodná se strukturou síťového debianího archívu, takže cesty k souborům uváděné dále v dokumentu, můžete jednoduše vyhledat jak na CD, tak i na síti.

Pokud sadu CD nemáte, budete si muset stáhnout soubory instalačního sytému a nakopírovat je na pevný disk, diskety nebo připojený počítač tak, aby se z nich mohl zavést instalační systém.


4.2 Stažení souborů z debianích zrcadel

Až budete stahovat soubory z debianího zrcadla, použijte binární mód, ne textový nebo automatický. Také je důležité zachovat adresářovou strukturu zrcadla. To není potřeba pokud budete kopírovat instalační soubory na diskety, nicméně pak požadované soubory naleznete rychleji. Stahovat byste měli od adresáře disks-arm dolů, například:

     current/podarchitektura/images-1.44/varianta/rescue.bin

Samozřejmě, že nemusíte stahovat všechny soubory, ale pouze ty, které potřebujete (to zjistíte dále v textu).

Pokud je váš program pro stahování souborů nastaven aby automaticky rozbaloval soubory, musíte tuto vlastnost vypnout. Instalační soubory se rozbalí automaticky při instalaci. Rozbalovat je v současném systému je zbytečné plýtvání časem a místem a pokud dekompresní program originální archívy smaže, nebudou k dispozici, až budou potřeba.


4.2.1 Volba instalace

V zásadě existují tři kategorie:

  1. Soubory potřebné k zavedení instalačního systému (například rescue.bin, linux.bin a root.bin).
  1. Soubory, které bude instalační systém potřebovat po zavedení, aby mohl nainstalovat jádro a ovladače zařízení (například rescue.bin a drivers.tgz).
  1. Instalační soubory základního systému (například basedebs.tar).

Pokud máte v počítači funkční ethernetové připojení a vaše ethernetová karta je zakompilovaná v instalačním jádře, možná vám budou stačit soubory k zavedení instalačního systému. Instalační systém může instalovat jádro a ovladače ze sítě.

Jestliže máte ethernetové připojení, pro které nemá instalační jádro podporu, budete potřebovat zaváděcí soubory instalačního systému, jádro a soubory s ovladači zařízení.

Pokud instalujete na systém bez funkčního připojení k síti, nebo jestliže jste připojeni přes PPP (modemem), budete si muset před instalací sehnat všechny tři typy souborů.

Pokud si nejste jisti, které soubory potřebujete, začnete pouze se zaváděcími soubory instalačního systému. Jestliže se vám nepodaří nastavit síťové připojení, můžete instalaci ukončit, stáhnout si potřebné soubory a spustit instalaci znovu.

Instalační soubor základního systému (basedebs.tar) v současnosti zabírá asi 27 megabajtů. Pokud můžete použít CD, nebo můžete nastavit síť ještě před instalací základního systému, je lepší toho využít a tento soubor nestahovat. Umístění na síti je v příloze (Instalační soubory základního systému, Oddíl 11.2.3.4).

Jestli si chcete basedebs.tar sestavit na stávajícím debianím systému, nainstalujte si program debootstrap (apt-get install debootstrap) a spusťte příkaz:

     debootstrap binary-basedebs SUITE=woody VERSION=3.0 \
       MIRROR="http://ftp.debian.org/debian" ARCHES="arm"

4.2.2 Výběr správné instalační sady

Instalační soubory zahrnují obrazy jádra, které jsou různé pro různé podarchitektury a každé podporuje jinou množinu hardwaru. Pro ARM máte na výběr z těchto jader: Pro každou podporovanou rodinu počítačů ARM existuje pouze jedno instalační jádro.


4.2.3 Kde se nalézají instalační soubory?

Umístění instalačních souborů na síti je pro každou variantu arm vyjmenováno v příloze. Tyto soubory obsahují:

.../current/lart/images-1.44/rescue.bin
.../current/riscpc/images-1.44/rescue.bin
.../current/netwinder/images-1.44/rescue.bin
obraz záchranné diskety
.../current/netwinder/images-1.44/root.bin
kořenový obraz(y) nebo archiv
Soubory linuxového jádra, Oddíl 11.2.3.2
jádro
Soubory s ovladači, Oddíl 11.2.3.3
obrazy disket nebo archiv s ovladači
Instalační soubory základního systému, Oddíl 11.2.3.4
obrazy nebo archiv základního systému

Obraz záchranné diskety obsahuje komprimované linuxové jádro, které se použije při zavádění z disket a později při instalaci, kde se nainstaluje na pevný disk. Binární soubor linux.bin je nekomprimované jádro a používá se k zavedení instalačního systému z pevného disku nebo CD-ROM. Při zavádění instalačního systému z diskety není potřeba.

O tom, jak správně vytvořit diskety z jejich obrazů, pojednává Zápis obrazů disků na diskety, Oddíl 4.3.

Obraz kořenové diskety obsahuje komprimovaný RAMdisk, který se po zavedení instalačního systému nahraje do paměti.

Během instalace bude instalační program potřebovat přístup k ovladačům zařízení. Ty jsou přístupné ve dvou podobách — jako obrazy disket nebo jako jeden velký archív. Pokud máte na pevném disku oblast, která je přístupná instalačnímu systému (viz dále), můžete použít archív drivers.tgz. Obrazy disket s ovladači potřebujete pouze v případě, že musíte instalovat ovladače z disket.

Až budete stahovat soubory, měli byste dávat pozor na jaký souborový systém je ukládáte. (Jestliže budete instalovat z disket, je to jedno). Instalační systém umí číst mnoho souborových systémů včetně FAT, HFS, ext2fs a Minix. Jestliže ukládáte soubory na UN*Xový souborový systém, stáhněte si z archivu ty největší soubory.

Protože se na začátku instalace vymažou všechny oblasti, na které budete Debian instalovat, musíte stažené soubory umístit na jiné oblasti než na které budete instalovat.


4.2.3.1 Instalační soubory pro RiscPC

Instalační program na RiscPC se zavede přímo z RISC OS. Všechny potřebné soubory jsou v jednom Zip archívu.


4.2.3.2 Instalační soubory pro NetWinder


4.2.3.3 Instalační soubory pro CATS


4.3 Zápis obrazů disků na diskety

Zaváděcí diskety se používají pro zavedení instalačního systému z disket. Diskety mohou na většině systémů sloužit i k instalaci jádra a modulů. Zavádění z disket není na ARM.

Obrazy disků představují úplný obsah diskety v syrové formě. Soubory jako je např. rescue.bin nelze na disketu jednoduše nakopírovat - jejich zápis se provádí speciálním programem přímo do sektorů na disketě.

Příprava disket se liší systém od systému. Tato kapitola se zabývá přípravou disket pod různými operačními systémy.

Až budete mít diskety vytvořené, ochraňte je před neúmyslným přepsáním nastavením disket pouze pro čtení.


4.3.1 Zápis disket pod Linuxem nebo unixovým systémem

Zápis disket může většinou provést pouze uživatel root. Založte do mechaniky prázdnou disketu a příkazem

     dd if=soubor of=/dev/fd0 bs=1024 conv=sync ; sync

zapište soubor na disketu. /dev/fd0 bývá zařízení disketové jednotky. (Na systému Solaris je to /dev/fd/0). Disketu vyjměte až po zhasnutí kontrolky na mechanice, příkaz dd vám může vrátit příkazový řádek, ještě než systém dokončí zápis souboru. Na některých systémech lze vyjmout disketu z mechaniky pouze softwarově. (Solaris má pro tento účel příkaz eject, viz manuál).

Některé systémy se snaží automaticky připojit disketu, jakmile ji vložíte do mechaniky. Budete asi nuceni tuto funkci vypnout, aby bylo možné zapsat disketu přímo. Zeptejte se systémového administrátora na detaily. Abyste na systému Solaris získali přímý přístup k disketě, musíte obejít volume management: Nejprve se programem volcheck (nebo ekvivalentním příkazem ve správci souborů) ujistěte, že disketa je připojená. Poté normálně použijte výše zmíněný příklad s programem dd, pouze /dev/fd0 nahraďte za /vol/rdsk/nazev_diskety, kde nazev_diskety je jméno diskety, jaké jste jí přiřadili při formátování. (Nepojmenované diskety mají standardní jméno unnamed_floppy).


4.3.2 Zápis disket ze systémů DOS, Windows a OS/2

Pokud máte přístup k PC, můžete využít některý z následujících programů k zapsání obrazů na diskety.

V MS-DOSu můžete použít programy FDVOL, WrtDsk nebo RaWrite3.

http://www.minix-vmd.org/pub/Minix-vmd/dosutil/

Abyste tyto programy mohli používat, ujistěte se, že jste v DOSu. Spuštění programu dvojitým kliknutím z Windows Exploreru nebo z DOSového okna ve Windows nemusí fungovat. Pokud nevíte, jak nastartovat DOS, zmáčkněte F8 během startu počítače.

NTRawrite se pokouší vytvořit verzi Rawrite/Rawrite3, která by byla kompatibilní s WinNT, Win2K i Win95/98. Je to intuitivní grafická aplikace, kde stačí vybrat obraz, disketovou mechaniku, na kterou se má obraz zapsat a kliknout na tlačítko ,,Write''.

http://sourceforge.net/projects/ntrawrite/


4.3.3 Úprava záchranné diskety, aby podporovala národní jazyk

Pokud chcete, aby se zprávy na záchranné disketě zobrazovaly ve vašem mateřském jazyce, musíte na disketu přikopírovat dodávané soubory se zprávami a fonty. Pro uživatele MS-DOSu a Windows je v adresáři dosutils připravený dávkový soubor setlang.bat. Z tohoto adresáře spusťte příkaz setlang jazyk, kde jazyk je dvoupísmenný kód vašeho jazyka. Například pro nastavení polštiny napište setlang pl. V současné době jsou k dispozici tyto jazyky:

     ca cs da de eo es fi fr gl hr hu it ko ja pl pt ru sk sv tr zh_CN

4.4 Příprava souborů pro zavádění pomocí TFTP

Pokud je váš počítač připojen do lokální sítě, můžete jej zavádět ze sítě pomocí TFTP. Jestliže chcete pomocí TFTP zavést instalační systém, musíte na vzdáleném počítači nakopírovat zaváděcí soubory do specifických adresářů a povolit zavádění vaší stanice.

Musíte nastavit TFTP server a pro CATS stroje BOOTP server nebo RARP nebo DHCP server.

Klientovi můžete sdělit jeho IP adresu protokolem RARP (Reverse Address Resolution Protocol) nebo BOOTP. BOOTP je IP protokol, ketrý informuje počítač o jeho IP adrese a odkud si má stáhnout zaváděcí obrazy. DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) je flexibilnější, zpětně kompatiblilní rozšíření protokolu BOOTP. Některé systémy mohou být nastaveny pouze pomocí DHCP.

Pro přenos zaváděcího obrazu ke klientovi se používá protokol TFTP (Trivial File Transfer Protocol). Teoreticky můžete použít server na libovolné platformě, která jej implementuje. Ukázky v této kapitole se vztahují k operačním systémům SunOS 4.x, SunOS 5.x (neboli Solaris) a GNU/Linux.


4.4.1 Nastavení RARP serveru

Pro úspěšné nastavení RARP serveru potřebujete znát ethernetovou adresu klienta (stanice, kterou zavádíte), tj. MAC adresu. Pokud tuto informaci nemáte k dispozici, můžete zavést do režimu ,,Záchrana (Rescue)'' (např. pomocí záchranné diskety) a použít příkaz /sbin/ifconfig eth0.

Na systémech používajících linuxové jádro řady 2.2 potřebujete udělat záznam do RARP tabulky udržované jádrem. Můžete toho dosáhnout příkazy:

     /sbin/rarp -s jméno-klienta eter-addr-klienta
     /usr/sbin/arp -s ip-adresa-klienta eter-addr-klienta

Pokud uvidíte hlášku SIOCSRARP: Invalid argument, pravděpodobně budete muset zavést jaderný modul pro rarp, nebo překompilovat jádro s podporou RARP. Zkuste příkaz modprobe rarp a pak znovu spusťte předchozí příkazy.

Na systémech používajících jádro řady 2.4 žádný RARP modul neexistuje a místo něj byste měli použít program rarpd. Postup je podobný jako u SunOS v následujícím odstavci.

Pokud používáte SunOS, musíte zaručit, že klientská ethernetová adresa bude zaznamenána v databázi ,,ethers'' (buďto v souboru /etc/ethers nebo pomocí NIS/NIS+) a v databázi ,,hosts''. Nyní můžete spustit RARP server (daemon). V systému SunOS 4 spusťte (jako superuživatel root) /usr/etc/rarpd -a; v systému SunOS 5 použijte /usr/sbin/rarpd -a.


4.4.2 Nastavení BOOTP serveru

V GNU/Linuxu můžete použít v zásadě dva BOOTP servery. Jednak je to CMU bootpd a druhý je vlastně DHCP server — ISC dhcpd. V distribuci Debian GNU/Linux jsou k dispozici v balíčcích bootp a dhcp.

Pokud chcete použít CMU bootpd, musíte nejprve odkomentovat (nebo přidat) jeden důležitý řádek v souboru /etc/inetd.conf. V systému Debian GNU/Linux můžete spustit update-inetd --enable bootps a následně restartovat inetd pomocí /etc/init.d/inetd reload. V jiných systémech přidejte řádku, která bude vypadat zhruba takto:

     bootps   dgram   udp   wait   root   /usr/sbin/bootpd   bootpd -i -t 120

Nyní musíte vytvořit soubor /etc/bootptab. Jeho struktura je velmi podobná té, co používají staré dobré programy printcap(5), termcap(5) a disktab(5) ze systému BSD. Podrobnější informace jsou v manuálové stránce bootptab(5). Pokud používáte CMU bootpd, musíte rovněž znát hardwarovou (MAC) adresu klienta. Následuje příklad souboru /etc/bootptab:

     client:\
             hd=/tftpboot:\
             bf=tftpboot.img:\
             ip=192.168.1.90:\
             sm=255.255.255.0:\
             sa=192.168.1.1:\
             ha=0123456789AB:

Z příkladu budete muset změnit minimálně volbu ,,ha'', která určuje hardwarovou adresu klienta. Volba ,,bf'' specifikuje soubor, který si klient stáhne protokolem TFTP, viz Přesun TFTP obrazů na místo, Oddíl 4.4.5.

V kontrastu s předchozím je nastaveni BOOTP pomocí ISC dhcpd velmi jednoduché, protože dhcpd považuje BOOTP klienty za speciální případ DHCP klientů. Některé architektury vyžadují komplexní nastavení pro zavádění klientů pomocí BOOTP. Jestliže to je váš případ, přečtěte si Nastavení DHCP serveru, Oddíl 4.4.3. V opačném případě stačí v konfiguračním souboru vložit do bloku dané podsítě, ve které se nachází klient, direktivu allow bootp. Potom restartujte dhcpd server příkazem /etc/init.d/dhcpd restart.


4.4.3 Nastavení DHCP serveru

V době psaní tohoto manuálu existuje pouze jeden svobodný DHCP server — ISC dhcpd. Debian GNU/Linux jej obsahuje jako balík dhcp. Následuje jednoduchý konfigurační soubor (obvykle /etc/dhcpd.conf):

     option domain-name "priklad.cz";
     option domain-name-servers ns1.priklad.cz;
     option subnet-mask 255.255.255.0;
     default-lease-time 600;
     max-lease-time 7200;
     server-name "nazevserveru";
     
     subnet 192.168.1.0 netmask 255.255.255.0 {
       range 192.168.1.200 192.168.1.253;
       option routers 192.168.1.1;
     }
     
     host clientname {
       filename "/tftpboot/tftpboot.img";
       server-name "nazevserveru";
       next-server servername;
       hardware ethernet 01:23:45:67:89:AB;
       fixed-address 192.168.1.90;
     }

V tomto příkladu máme jeden server jménem nazevserveru, který obstarává práci DHCP a TFTP serveru a také slouží jako brána do sítě. Ve vašem nastavení si musíte změnit alespoň doménové jméno, jméno serveru a hardwarovou adresu klienta. Položka filename by měla obsahovat název souboru, který si klient stáhne přes TFTP. Po úpravách konfiguračního souboru musíte restartovat dhcpd příkazem /etc/init.d/dhcpd restart.


4.4.4 Povolení TFTP serveru

Aby vám TFTP server fungoval, měli byste nejprve zkontrolovat, zda je tftpd povolen. Toho obvykle docílíte následující řádkou v souboru /etc/inetd.conf:

     tftp dgram udp wait root /usr/etc/in.tftpd in.tftpd /tftpboot

Podívejte se do souboru /etc/inetd.conf a zapamatujte si název adresáře, jehož jméno je za in.tftpd; budete jej dále potřebovat. Přepínač -l umožňuje některým verzím in.tftpd zaznamenávat všechny požadavky, které mu byly zaslány, do systémových logů. To je vhodné zejména v situaci, kdy zavádění neprobíhá tak, jak má. Pokud musíte změnit obsah souboru /etc/inetd.conf, musíte proces inetd upozornit, aby obnovil svá nastavení. Na stroji s Debianem stačí spustit /etc/init.d/netbase reload (pro potato/2.2 a novější použijte /etc/init.d/inetd reload). Na jiných systémech musíte zjistit ID běžícího procesu inetd a spustit kill -HUP inetd-pid.


4.4.5 Přesun TFTP obrazů na místo

Dále je potřeba přemístit příslušný zaváděcí TFTP obraz (viz Popis souborů instalačního systému, Oddíl 11.2.3) do adresáře, kde má tftpd uloženy obrazy, obvykle to bývá adresář /tftpboot. Ještě musíte z toho souboru udělat odkaz na soubor, který tftpd použije pro zavedení konkrétního klienta. Bohužel je jméno souboru určeno TFTP klientem a neexistují žádné závazné standardy.

TFTP klient často hledá soubor hex-ip-adresa-klienta-architektura. hex-ip-adresa-klienta se spočítá jednoduše: Každý bajt IP adresy klienta vyjádřete v šestnáctkové soustavě. Pokud máte po ruce program bc klidně jej použijte. Příkazem obase=16 nastavíte výstup na hexadecimální a potom už jen zadáte jednotlivé části IP adresy. Pro proměnnou architektura vyzkoušejte různé hodnoty.

NOT YET WRITTEN


4.4.6 Installing with TFTP and NFS Root

It is closer to "TFTP install for lowmem..." because you don't want to load the RAMdisk anymore but boot from the newly created NFS-root file system. You then need to replace the symlink to the tftpboot image by a symlink to the kernel image (for example, linux-a.out). My experience on booting over the network was based exclusively on RARP/TFTP which requires all daemons running on the same server (the sparc workstation is sending a TFTP request back to the server that replied to its previous RARP request). However, Linux supports BOOTP protocol, too, but I don't know how to set it up :-(( Does it have to be documented as well in this manual?

Klientský počítač můžete zavést podle Zavedení z TFTP, Oddíl 5.4.


4.5 Automatická Instalace

Pokud spravujete více obdobných počítačů, můžete využít plně automatickou instalaci nazvanou FAI. Na počítač, v tomto případě použitý jako server, nainstalujte balík fai. Potom stačí, aby klienti nabootovali ze sítě nebo diskety a zahájili automatickou instalaci Debianu.


[ předchozí ] [ Obsah ] [ 1 ] [ 2 ] [ 3 ] [ 4 ] [ 5 ] [ 6 ] [ 7 ] [ 8 ] [ 9 ] [ 10 ] [ 11 ] [ 12 ] [ další ]

Instalace systému Debian GNU/Linux 3.0 na architektuře ARM

verze 3.0.24, 18 December, 2002

Bruce Perens
Sven Rudolph
Igor Grobman
James Treacy
Adam Di Carlo